Ochrana zvířat nezná hranic

Neexistují žádné hranice. Jediné hranice existují v naší hlavě. P. Franckh

Dneska se zakousnu do tématu: starat se jen o „svá“ zvířata nebo pomáhat i zvířátkům z jiných zemí? Setkala jsem se s názorem, že nemá smysl dovážet sem (jak do Čech, tak do Německa) psy ze zahraničních útulků. S tím si dovoluji nesouhlasit. Můj názor je vám jasný asi již z nadpisu:).

Ochrana zvířat, respektive všech živých bytostí, které se nachází v nouzi, nezná hranice. Svět je jeden, celistvý. Hranice jsme vytvořili my, lidé. Jsou to jenom čáry na mapě, „budky“, ploty na silnicích. Zvířata hranice neznají. A troufám si tvrdit, že ani nerespektují. Neřeší, jestli žijí v Rumunsku, Maďarsku, Polsku nebo Čechách. Žijí svůj život svým způsobem na místě, kde se nachází.

Pracuji v nadaci na ochranu zvířat, v německém Hoffnung für Tiere. Útočiště u nás nalezli a nalézají psy, kočky i jiná zvířátka v nouzi z Německa, Polska, Ruska, Maďarska, Španělska,… převážně však z rumunské Smeury. Snad největšího útulku na světě. Ve Smeuře se starají o přes 5500 psů a obrovské množství koček. Spotřebu krmiva mají přes 5 tun denně! Téměř nepředstavitelné.

Zvířata k nám přicházejí kolikrát v tak žalostném stavu, že by se vám chtělo brečet. Nemyslím teď jenom pejsky ze Smeury, mluvím všeobecně. Hlavně ty jejich rány na duších… Psi, kteří křičí strachy z dotyku. Nebo naopak psi, kteří mají v očích takové apatie, že byste se v ní utopili. Ach, ty rány na duších… Člověče, za co je trestáš?

Někdy trvá neskutečně dlouho než se rány vyhojí a my si zasloužíme jejich důvěru. Nechci vůbec vědět, co si všechno museli prožít, stačí mi, že to jenom tuším. Někteří psi zvládnou změnu situace s obdivuhodným klidem a jejich schopnost přizpůsobit se je naprosto úžasná. Během pár dní vypadají jakoby u nás žili odjakživa. Některým to naopak trvá dlouho, předlouho a sebemenší podnět, který jim pravděpodobně připomene nemilý zážitek z minulosti v nich vyvolá pocit ohrožení, paniku, stres nebo snahu ubránit se a přežít.

Pozorovat jejich proměnu z „nepřizpůsobivého“ jedince na psa „společníka“ je napínavý, náročný, ale uspokojující proces. A když nakonec přijde ta třešnička na dortu a oni najdou svou rodinu a příběh má šťastný konec…tak potom víte, že to mělo smysl.

Volání o pomoc nemají konce. A když můžeme pomoci, tak pomůžeme. A na tom, odkud zvířátka pocházejí nezáleží. Nehraje to žádnou roli. Volání o pomoc je prostě volání o pomoc. „…A když je někdo jedinej, kdo to udělat může, tak musí.“ (Vesničko má středisková)

Pomož a bude ti pomoženo. Protože:

„Zvířata jsou stejně jako člověk živými tvory, schopnými na různém stupni pociťovat bolest a utrpení, a zasluhují si proto pozornost, péči a ochranu ze strany člověka.“ (zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání)